Za překrásné jméno vděčí Panenská Rozsíčka ( do roku 1924 ještě Panenská Rozsička) místu vzniklému poté, co se na vysekaném místě lesa ( pasece, průseku...), někdy hluboko ve středověku , usadili lidé. Od konce 12. a zvláště pak ve 13.století se čeští panovníci snažili, aby co nejvíce nevyužitých oblasti v zemi, jako lesy hraničních hvozdů, vrchoviny a hory, osídlili lidmi. Lákali tedy nové příchozí darováním půdy a odpouštěním daní po nějakou lhůtu (Lhoty). Obyvatel přibývalo a zájem o nové pozemky mezi lidmi byl. Lidé pod ochranou královských úředníků a později i místní šlechty osidlovali stále větší část pohraničních lesů, jako byly ty, co oddělovaly Čechy a Moravu. Hvozdem procházely stezky a na jejich křižovatkách se budovala první sídla. Tak nějak vznikla Třešť a ti, kdo osídlili lesní mýtinu nad říčkou Dyji, nejspíš šplhali od Třeště nahoru do kopců, až přišli na místo nejkrásnější.

Patrně nejstarší zmínka o obci pochází z období vlády císaře a krále Karla IV., kdy Moravu spravoval jeho bratr markrabě Jan Jindřich. Roku 1351, kdy její tehdejší majitel Tomáš Věrduk z Myslové přenechal obec Marešovi z Ustrašína, purkrabímu na Roštejně.Všechno samozřejmě začalo mnohem dříve, jenomže nevíme přesně kdy. Onoho roku již Rozsička tedy stála.

Když se v pramenech rozhlédneme, brzy budeme vidět, že se obec dělila mezi více než jednoho vlastníka a ze záznamu vyplývá, že i markrabě moravský vlastnil v obci značný majetek, když mohl za věrné služby jistému Vaňkovi z Budějoviček darovat v Panenské Rozsičce mimo jiné šest lánů, louku a tři rybníky. Další díl patřil vladykům Hodickým z Hodic. Sestra jednoho z Hodických, Jitka z Hodic byla převorkou v kláštere v Nové Říši a jelikož na ni bratr těsně před koncem čtrnáctého století přepsal jisté majetky v Rozsičce, tak se stala značná část vsi majetkem kláštera premonstrátek v Nove Říši. A protože se sestrám v té době říkalo česky panny, objevil se v názvu Rozsičky ještě ve čtrnáctém století přídomek Panenská, který jí již zůstal. Hodičtí z Hodic drželi kus obce ve svém panství ještě po husitských válkách, za vlády Jiříka z Poděbrad, ale pak prodali postupně všechen majetek v Rozsičce majitelům Třeště Vencelíkům z Vrchovišť. Od roku 1538 tedy patří část Panenské Rozsičky novoříšskému klášteru, druhá část se spolu s celým Bezděkovem a Stejští stala součástí vencelíkovského panství Třešťského. Obě dvě z Rozsiček užívaly v 17.století stejného znaku – pětivětou bylinu.

Spojeni se světem se dálo přes město Třešt, kam se chodilo na týdenní a tři výroční trhy zemědělské a řemeslnické a čtyři dobytčí trhy a patrně čas od času putovali Rosičtí i do Jihlavy či do Telče. Do Třeště vedla cesta přes kopec Jelenici, ta cesta je dnes již z větší části zaniklá, dá se spíš jen vytušit. Dalším významným centrem byl Urbanov, kam do farnosti patřila Panenská Rozsička cirkevněprávně. Tady Obyvatelé křtili děti, sem chodili v neděli a o svátcích do kostela ( cesta je již také zanikla, ačkoliv někteří pamětníci na ni vzpomínají), sem se chodili oddávat a na hřbitov ukládali své zemřelé. Tady se setkávali s ostatními přifařenými farníky z Nevcehle, Žatče, Ořechové, Sedlejova, Stranné. A protože z Urbanova chodívalo třikrát do roka poutní procesí do Telče, možná, že obyvatelé Rozsičky chodili do Telče s nimi. Nábožensky byli obyvatelé obce asi vždy katolíky, národnostně Češi, takže náboženské, či národnostní spory nikdy asi řešit nemuseli a spíš je znali z doslechu z okolních německo-českých vesnic (Salavice, Stonařov).

V letech nevolnických bouří je zajímavá zmínka o Panenské Rozsičce , je z roku 1679, kdy třešťští poddaní vypravili deputaci do Vídně k císaři, aby si stěžovali na svého rakouského zeměpána, hraběte Herbersteina, kterému vyčítali, že je nutí na ruční robotu bez možnosti se vyplatit penězi, brání dávat děti do učení, nutí obyvatele kupovat vrchnostenské zboží , prodávat vrchnosti dobytek za nevýhodné ceny a zavádí daň ze soli a další věci. V delegaci byl i jistý Jiří Srb z Panenské Rozsičky. Delegace tehdy moc nepochodila, protože krátce na to vypukly otevřené vzpoury po celém království a poddaní dostali zákaz se na císaře obracet přímo, ale napříště jen přes krajské hejtmany. A státní správa měla jasné instrukce, že každé zjištěné organizování podobných stížností má být tvrdě potlačeno. A tak hrozilo zatýkání, vyšetřování a přísné tresty. Jelikož byli obyvatelé Rozsičky zemědělci nebo drobní řemeslníci, nejspíš setrvali v devatenáctém století poněkud mimo dělnická hnutí a i zrušením poddanství roku 1848 se pro ně asi nic zásadního v bezprostředním životě nezměnilo. Nemuseli sice vykonávat robotu, na panských polích však pracovali dál, za drobnou odměnu.

Povinnou školní docházkou císařovna Marie Terezie jistě silně ovlivnila každodenní rytmus mnoha rodin po roce 1774 mnohem víc. Do konce 18.století musely děti docházet do školy v Urbanově ( škola tam byla založena 1778), děti z Bezděkova chodily do Pavlova a to až do roku 1796.V tom roce se ale rychtáři z Třeště a Nové Říše zasadili o založení školy přímo v Panenské Rozsíčce, aby se dítka nemusela vláčet dennodenně tak daleko. První učitel dostal byt v obecní pazderně, plat 70zlatých ročně a měl krásné jméno Franz Bezstarosti z Brtnice. Obyvatelé se měli skládat na jeho uživení. Každý z patnácti sousedů z Rozsičky a každý z devíti sousedů Bezděkova přispíval jedním snopem žita a jedním snopem ovsa a 7krejcary koledy a nějakými posvícenskými kolaci.Krom toho dostal Bezstarosti propůjčenu loučku za pazdernou, aby měl kde pást krávu. V pazderně za vsí zůstala škola do roku 1822 , kdy novou budovu školy v centru obce postavil na své náklady velkostatek barona Sternbacha a klášter Novoříšský. Zde sídlila škola do roku 1908 a pote se samotná obec Panenská Rozsička s obci Bezděkov dohodly na stavbě školy třetí, na jejížto stavbu dodaly písek a kameny obce samy. Obce navíc získaly na stavbu státní subvenci a tak mohla být 31.října 1909 vysvěcena nova krásná školní budova. Ta sloužila svému účelu 180let do konce července 1976, kdy byla uzavřena. V roce 2011 byl před budovou nové školy vztyčen pamětní kámen . Dodnes mnoho pamětníků vzpomíná na školu s dojetím. I pan Mgr.Bukvaj, z jehož práce toto vyprávěni o dějinách Panenské Rozsičky vychází, působil v této škole jako učitel.

Obec v té době založila knihovnu, která slouží obyvatelům dodnes a je stále využívána.

Panenská Rozsička ale ležela vždy tak trochu na konci světa. Možná, diky Bohu. Snad se můžeme domnívat, že se jí vyhnuly největší pohromy husitských válek i třicetileté války a přečkala i nelehká období nevolnických povstání. Život tu jistě nikdy nebyl idylou. Ale začátek dvacátého století u mnohých obyvatel překonal nejhorší sny.

Po vypuknuti první světové války již na konci července 31.7.1914 musela obec provést mobilizaci mužů do 38let, první překvapení muži narukovali hned 1.srpna. V květnu 1917 už rukovali i muži padesátiletí, poslední odvody osmnáctiletých byly 26.ledna 1918. Celkem muselo do války 55 mužů. Představíme-li si, že pár let před válkou, v roce 1910 měla Panenská Rozsička 251 obyvatel , z toho 118 mužů včetně nezletilých, v době, kdy práce v zemědělství znamenala především fyzickou dřinu a každá ruka byla tak potřebná, byla nepřítomnost tolika mužů jistě pociťována skoro jako katastrofa. Ve válce padli Antonín Bílek a Josef Přibyl, František Novák z č.27 byl prohlášen za nezvěstného. Šest mužů prošlo ruským zajetím, Václav Šebesta se vrátil do vlasti pres Vladivostok jako legionář.

Po válce a vyhlášení samostatnosti se návratem mužů z fronty postupně život stabilizoval. V polovině dvacátých let obec vybudovala obecní silnici jako odbočku ze silnice Třešť – Pavlov. A v téže době z výnosu ministra byl změněn název obce z Panenská Rozsička (Jungfrau Rozsicka) na Panenská Rozsíčka.

Období první republiky připomíná budova č.12, kde je umístěna prodejna společnosti coop. Je to bývalý obecní chudobinec, ještě dříve pastouška. Zde byly ve zmíněném období ubytovány a rodiny čítající 18 členů. Dvě rodiny Klikovy (bratři), rodina Burianova a Šlapalova. Novotný a Burian chodili jako obecní chudí po střídě (střídali se ) dům od domu na jídlo, Matěj Klika měl dovoleno chodit s flašinetem. František Klika byl zase obecním sluhou, který vyřizoval zprávy se schůzí obecní rady spoluobčanům a zároveň byl obecním nočním hlídačem. Po něm převzal službu František Burian.

I malé obce, stejně jako obyčejní lidé mají své dějiny, které se vyvíjejí sice ve stínu velkých dějin a pro lidský život mají často zásadnější dopad dějiny malé než ty, o kterých se pak učí děti ve školách a píšou dějepisné učebnice.

K začátku Druhé světové války se v Panenské Rozsíčce váže zajímavá příhoda. Začátkem léta 1938 bylo v okolí Hodic, které byly v již pohraničním pásmu, ubytováno mobilizované Československé vojsko. I v Rozsíčce , Sedlejově a Stajištích byly ubytováni vojáci odhodláni bránit svou vlast. Za ubytování měli ale vojáci jako součást denního programu pomoc při práci na polích. Dělostřelci ubytovaní ve Stajštích tenkrát vydatně pomohli svými tažnými koňmi, protože v obci byla rozšířena slintavka a drobní rolníci , kteří byli odkázáni na orání s kravskými potahy, se kvůli epidemii nemoci dobytka dostali do nebezpečí, že krom toho, že přijdou o dobytek, nestihnou ani sklidit úrodu. Naštěstí tu byla armáda a potahy dělostřelců úrodu obyvatel zachránily. Tak se tenkrát mobilizace obci vyplatila.

Potom přisel 15.březen 1939 a do země proudila od Slavonic německá armáda. Obyvatelstvo dostalo pracovní povinnost pomáhat odklízet sníh, který se tenkrát hojně sypal.

Válku přežila obec téměř bez ztrát na životech, bez zatýkání a deportací, ani nikdo z mladých nebyl totálně nasazen v Třetí Říši. Konec války však přece jen napjatý byl. Nejprve 30.dubna bylo v okolí mostku přes Dyji shozeno 8 bomb, jedna nevybuchlá dokonce zůstala zaražena v silnici a museli ji odstřelit vojáci, jedna nevybuchlá je údajně dosud kdesi v mokré louce pod vsí.

V Třešti vypukla 5.května revoluce a v neděli 6.května byli při bojích u silnice k Jezdovicím první mrtví. V Rozsíčce se sešli odpoledne na návsi muži a rokovali o událostech v Praze a o konci války. Pak přišla jako blesk zpráva, že od Pavlova jede směrem na Třešt kolona obrněných vozů německé armády. Projela Stajištěmi, ale na křižovatce odbočili vojáci na Panenskou Rozsíčku a přijeli na náves. Velitel se ptal na cestu do Bavorska a jestli nejsou v okolí partyzáni. Pak odjeli do Hodic. Protože ale v Hodicích byly přes cestu silné zátarasy, kolona se vrátila do Rozsíčky a zase se vyptávala na cestu do Bavorska. Muži z obce si tenkrát začali pohrávat s myšlenkou německé vojáky odzbrojit. Nakonec se k tomu neodvážili a vyslali jen do Třeště spojku, aby přijela posila. Během hodiny přijeli dva muži z revolučního národního výboru, oznámili Němcům kapitulaci Německa a vyzvali k pokojnému odjezdu do Třeště. Najednou se nad vesnicí objevila ruská letadla. Hrozilo nebezpečí, že letci , uvidí-li německou kolonu, začnou ji bombardovat, což by znamenalo těžké ztráty i pro vesnici. Ženy však pohotově přinesly bílá prostěradla a plachty a přikryly obrněná auta wehrmachtu. Letadla odlétla a vesnice byla zachráněna. Kolona pak odjela do Třeště, kde po dlouhém jednání nechala část výzbroje a dva obrněné vozy a odjela na Batelov.

Na druhý den ráno však přepadla Třešť trestná jednotka z Jihlavy a nastalo vraždění a zatýkání. Celkem 56 mužů z Třeště a okolí padlo. 23 zabitých porůznu připomínají pomníčky u silnic vedoucích do města, mezi nimi i Bohumil Vejmělek z Panenské Rozsíčky, který padl při obraně silnice na Stonařov, jako jediná válečná oběť Panenské Rozsíčky , 33 mužů bylo popraveno na vězeňském dvoře v Třešti za radnicí. Následujícího dne 8.května odpoledne pak opustili město němečtí vojáci i třešťští Němci. 9.května přijeli do Třeště první vojáci Rudé armády.

Tím, jak se s vyhnáním německých obyvatel uvolnily domy v okolních obcích, odcházeli i Čeští lidé ze svých domovů za lepším. Z Panenské Rozsíčky odešlo v květnu 1945 5 rodin – zmínění obyvatelé chudobince, z Bezděkova 4 rodiny, z Pavlova 13 rodin atd. Většinou to byly početné rodiny, takže na počtu obyvatel obcí to bylo znát.

Ve volbách v roce 1946 získali v obci Lidovci a Národní socialisté po 31 hlasech, komunisté 27 hlasu a Sociální demokraté 14hlasů. Tehdy ještě nebyla levicová orientace tak silně znát. V květnu 1948 však 81 hlasů z 94 voličů volilo jednotnou (komunistickou) kandidátku, jen 9 volilo proti a 4byly neplatné.

V roce 1959 se už nedalo vzdorovat tlaku strany a vlády a bylo založeno JZD Původně vstoupilo 11 usedlosti do JZD, ale 18 stálo mimo. Dodnes někteří místní vzpomínají, jak se sousedé scházeli a spolu svorně pomáhali sousedům nedružstevníkům (např.Zadražilovým – největším sedlákům ve vsi), na které byla uvalena povinnost vyšších odvodů, aby stihli povinnosti splnit. Do několika let pak vesnice vstoupila celá - 54 členy z 28 statků na výměře 288 ha zemědělské půdy. Protože do družstva vstoupili všichni členové s dobytkem v dobré kondici, mělo družstvo do roku 1959 185ks hovězího dobytka, 97 prasat a 17 koni. Na vyvlastněné Čermákově usedlosti v roce 1959 postavilo družstvo kravín a vepřín pro 120prasat.

Nešťastná dominanta obce pochází let 1968-70, kdy byl předsedou JZD v Panenské Rozsíčce zvolen ing Kamil Vacek z Mysliboře, kdy kromě staveb pro odchov mladého hovězího dobytka, železného skladu a bramborárny byly postaveny i veliké modré, do kraje hrubě čnící senážní věže. Co bylo kdysi symbolem blahobytu, prosperity a horečného budování, je dnes důvodem bezděčného povzdychnutí: Kam s tím? JZD P.Rozsíčka se pak v roce 1971 sloučilo s JZD Hodice, Třešť,Růžená, Doupě ,Řídelov a Čenkov do JZD Roštýn, které vlastnilo 3000ha poli a 550ha lesa.

Po roce 1989 se proměnily tržní podmínky v celém státě a v roce 1992 JZD zrušilo v Panenské Rozsíčce odchovnu mladého skotu, v roce 1997 zavřelo kravín, dílny a celý provoz přesunulo do Hodic. Dílny i garáže družstvo pronajalo, ve zbylých objektech jsou přes zimu uskladněny zemědělské stroje. Pouze 8 pracovníků družstva pochází z Panenské Rozsičky ( údaj z r.2001). V rámci restitucí bylo vydáno v letech 1992-94 původním majitelům v Panenské Rozsíčce 35ha půdy, ale tito do roku 2000 zase tuto půdu předali zpět k obděláváni JZD Hodice.

Panenská Rozsíčka je malá obec. Má rozkošné jméno a skromný prostý znak. Je zasazená v drsném, ale líbezné kraji tak vysoko nad mořem (střed obce 607m.n.m, nejvyšší domy kolem 630m.n.m) , jako je jen málo trvale obydlených míst v České republice. Tak vysoko, že často stačí v zamračený den vystoupat silnicí na Hřeben u pramene Moravské Dyje abyste cestou projeli mraky a před vámi se otevře sluncem zalitá rajská krajina. My místní jsme tu doma. Ať jsme z původních či i nově příchozích máme svou obec rádi a máme ji, jak už to u domova bývá, za nejkrásnější místo na světe.